*svoje hodnocení lze přidat dole 👇🏻 “
Arleta je jméno, které jsem upřímně slyšel poprvý nedávno díky Hugo Toxxovi a díky němu jsem jí dal taky šanci. Její debutové album Toxic Rodeo je odvážný pokus kombinovat trap, alternativní pop a experimentální produkci, ale výsledek je dost rozporuplný. Hlavním problémem desky není ani tak její sound, který má díky mdmx zajímavý a variabilní vibe, ale spíš samotná Arleta. Místy ukazuje potenciál, ale ve většině tracků ji drží zpátky slabá flow, nevýrazný songwriting a hlavně… A HLAVNĚ ta angličtina.
Pamatuju na to, jak jsem byl jako malej na alergologii a doktorka mi do ruky vpíchla několik vzorků možných alergií. Kdyby mi tam tehdy píchla zpěv a rap čechů v angličtině s tim heavy českým sugar denny ahh přízvukem, tak moje ruka vypadá, jak po organizovaným útoku 80 včelích úlů.
Variabilita alba vs. nedostatek zkušeností
První věc, kterou musím ocenit, je dynamika alba. Fakt to dobře plyne a tracky jsou různorodé – střídá se melancholie s tvrdšíma trapovýma skladbama, což dodává poslechu živost. Bohužel, většinou je to jen prázdná variabilita bez výraznějšího obsahu.
Hned úvodní Wild Horses nastavuje westernovou atmosféru a produkčně je to fakt solidní, alle jakmile Arleta začne rapovat, celá iluze se rozpadá, jako oáza v poušti. Ta angličtina je strašně rušivá a celý přednes působí nemotorně, jak když dítě poprvý nasedne na kolo. Chci tim říct, že Arleta se nikdy na tom “kole” nenaučí jezdit ? Rozhodně ne, je na začátcích a potenciál tam 100% vnímám. Podobně je na tom Smalltown, kde je sice příjemný lo-fi nádech a produkce drží track nad vodou, ale lyricky je to fakt slabota, vadí mi ty intuitivní, jednoduchý a poměrně prázdný rýmy.
A pak přijde Grlpwr. A tady se láme chleba. Nejen že refrén je v angličtině, ale navíc ten táhlej a protivnej přednes dělá track prakticky neposlouchatelným. “Grl pwl ngl tbh” je upřímně nejvíc goofy věta, co jsem letos slyšel v českém rapu. Je to přesně ten typ tracku, kvůli kterému lidi mají předsudky vůči ženskému rapu.Tbh furt lepši, než kdyby 16 tracků v kuse rappovala jakou barvu dicku dneska měla a jak prděla její vadžejdžej.
Světlejší momenty na albu
Rezidence s OGmiaG je konečně něco, co dává smysl – tvrdší beat, lepší energie a OGmiaG dodává tracku tolik potřebnou SÍLU. Arleta tu sice pořád jede dost basic texty, ale flow i vibe konečně působí přesvědčivě. Další highlight přichází s Day By Day, kde po boku Berlína ukazuje, že když si je jistá tím, co chce sdělit, může to znít opravdu dobře. Melancholický beat a jednoduchý, ale efektivní refrén dávají tomuhle tracku opravdovou atmosféru. Podobně funguje Melancholia, která má psychedelický vibe a zajímavý beat switch na konci. Znovu je ale vidět rozdíl mezi Berlinem a Arletou – zatímco Berlin si ten beat naprosto podmaní, Arleta spíš jen proplouvá. To, že se na albu objevil takovejhle host, mě hodně překvapilo a jeho trilogii featů hodně albu přidala.
Na Yestřáb se přidává Hugo Toxxx a je okamžitě znát rozdíl mezi zkušeným rapperem a někým, kdo je teprve na začátku. Arleta tu znovu nedoručuje moc zajímavou flow ani texty, ale beat a Hugova sloka to hodně zachraňují. Hugo tu dokazuje, že když věří v nějaký talent, umí ho podpořit, ale zároveň je tu slyšet, že Arleta ještě potřebuje spoustu práce.
Slabší momenty a úplné propady
Bohužel, světlejší momenty na desce jsou v menšině. Calinfornia je pokus o tvrdší trapový track, ale Arleta tu absolutně nezvládá flow a autotune ji spíš sráží, než aby pomáhal.Requiem For a Horse sice hezky pracuje s melancholií, ale celý track je monotónní a utahaný.
A pak přichází dno alba: Bpd a Hometown. První jmenovaný track je naprosto prázdný – v podstatě jen interlude, kde Arleta zmíní, že má BPD (borderline personality disorder) a tím to končí. To je všechno? Track s takovým názvem by mohl být silný a introspektivní, ale místo toho působí jen jako rychlá poznámka mezi skladbami. Hometown na tom není o moc líp – atmosferický beat sice vytváří prostor pro hlubší texty, ale Arleta ho nevyužije a track je nakonec jen další výplň bez jakékoliv přidané hodnoty.
Album zakončuje Watanay, což je v podstatě outro převzaté z jiné skladby. Je to hezké shrnutí westernové tematiky a Arletiny lásky ke koním.
Celkové zhodnocení
Arleta se na Toxic Rodeu snaží experimentovat a ukázat svou variabilitu, což je super. Bohužel ale většinu času narazí na své limity – ať už je to slabá angličtina, nedotažené texty, nebo to, že si občas vybere beat, který nezvládne ukočírovat (haha get it jako koně 🐎). Produkčně je album hodně povedené, mdmx odvedl skvělou práci a dává desce osobitý zvuk. Jenže, když produkce několikrát přebije interpreta, je to spíš problém než plus.
Arleta potřebuje čas, zkušenosti a hlavně lepší textový skill. Na české scéně už dlouho chybí opravdu kvalitní ženský hlas, ale Toxic Rodeo zatím ukazuje, že to ještě není ono. Pokud na sobě zapracuje a přestane spoléhat na jednoduché anglické rýmování, může se do budoucna dostat na mnohem vyšší level, zatim podprůměrný výkon a proto hodnocení 3,75/10, což je furt dost solidní v mojich očích. Souhlasíš, nebo ne ? Přidej svoje hodnocení pod recenzí 👇🏻
Fanoušci hodnotí
4.17/10 (3 hodnocení)
