RECENZE: Samey – KSBNDL

*👇 Přidej svoje HODNOCENÍ dole POD RECENZÍ 👇*

Samey se na projektu Kto Sa Bojí, Nesmie Do Lesa pouští do teritorií, které nejsou na česko-slovenské scéně úplně běžné. Album je krátké, ale zato intenzivní, s nádechem trap metalu a alternativního rapu. Je slyšet, že Samey se rozhodl hledat novou cestu, jak posunout svůj sound dál. Ne všechno funguje na sto procent, ale jedno se mu upřít nedá – jeho hudba působí autenticky a osobitě.

Experimentace a provokace

Album startuje tvrdým výkopem FUKC OFF, kde Samey jede na vlně uřvaného metalového rapu, zní to jak Milky Savage (soutěžící z 3. řady The Mag Wrap). Přísná a provokativní energie je osvěžující, protože něco podobného v mainstreamu prakticky nenajdeš. I když bych ocenil větší dynamiku v instrumentálu a silnější textový obsah, oceňuju Sameyovu odvahu experimentovat a dát jasný signál, že se nechce držet zajetých kolejí. Když už padesátkrát zařve „fuck off“, mohl to dotáhnout do ještě většího extrému a jít naplno i textově. Jo jasně řekne tam, že československá scéna je falešná, ale podle mě se měl do toho ještě víc opřít a rozjed pořádnej hell.

Druhá stopa prazdno mění energii na melancholickou. Táhlý, alternativní beat vytváří těžkou, depresivní atmosféru, která se hodí k textu plnému disociace a traumatizovaných životních zkušeností. Efekt na hlase přidává další vrstvu odcizení. Tohle je moment, kde Samey ukazuje, že umí budovat atmosféru. Jen škoda, že se tu hodně opakuje, protože to pak působí, že toho řekl strašně málo.

Na skladbě hrAny se posouváme ještě hlouběji do alternativního experimentu. Za mě línější refrén doplňuje zajímavá hra s hlasovými efekty a symbolická, introspektivní lyrika. Hudebně to nemusí sednout každému, ale je slyšet, že Samey upřednostňuje umělecký výraz před mainstreamovou stravitelností. To cenim. Album navíc plyne přirozeně – po tvrdém úvodu přichází postupně čím dál temnější atmosféra.

Stoupa Dym s Eli Michaili je pro mě zatím nejsilnější moment alba. Elektronický instrumentál s prvky dnb/dubstepu (něco ve stylu The Prodigy) ve spojení s glitchy efekty, tvrdou kytarou a ladným zpěvem Eli vytváří nečekaně silný track. Jen škoda, že je tak krátký. To mě fakt na týhle desce sere. Samey se mohl víc rozjet a dát tomu pořádnou gradaci, ale v tom nejlepším přestane.

Hosté: Občas hit, občas miss

Albem prochází několik hostů, kteří výsledný dojem buď posilují, nebo naopak trochu kazí. X s fvck_kvlt je filozofický track o hledání smyslu života, kde Sameyova část funguje skvěle, ale feat to tahá dolů. Úplně mi to připomělo Moshpit od Smacka, kde host tahá track hodně dolu.

Naopak Boh Vie ukazuje Sameye v nejlepším světle. Akustická kytara jako hlavní prvek instrumentálu dodává tracku úplně jinou atmosféru a ukazuje, jak různorodé tohle album je. Hudebně i textově to má sílu, ale zase…proč tak KRÁTKÝ? Skoro minuta zpěvu a rapu a konec. Tohle je přesně moment, kde bych chtěl slyšet víc.

No pressure s Zayem je track, kde Zayo klasicky nasadí svůj uřvanej hlas, jak nějaká mamina co si stěžuje manažerovi v Datartu, že jí tak prodali nefunkční vibrátor. Nejsem fanoušek tohohle Zayovo osobitýho stylu, ale týhle písni to dodává náboj a navíc se Sameyem dobře doplňují a vytváří zajímavou dynamiku. Není to nic, co by mě vystřelilo z bot, ale rozhodně má track unikátní vibe.

Pak přijde R!p s WENem a tady už mé nadšení opadá. Track je táhlý, nevýrazný a v kontrastu s předchozími krátkými skladbami až zbytečně natahovaný, což je paradox, protože má jen 3 minuty. WEN má sice potenciál, ale je slyšet, že je na začátku kariéry a potřebuje ještě dost pilovat skill.

Závěr: Silná pointa, avšak i nevyužitý potenciál

Album uzavírá kam patrime?, což je podobně jako hrAny melancholický, introspektivní track. Hledání smyslu života a úniku pomocí návykových látek je silné téma a Samey ho podává opravdu přesvědčivě. I když je to jen jedna sloka, působí to intenzivně a jde to přímo na kost. Skvělý způsob, jak album zakončit. Fakt jsem zklamanej z toho jak je to album krátký…jasně chápu, v dnešní době máme pozornost kratší, než zlatá rybka (což jsem si nevycucal z palce btw) a kratší content prostě funguje. Jen mě mrzí, že když dává přednost uměleckýmu vyjádření, tak do toho nejde na 1000%.

Celkové zhodnocení

Kto Sa Bojí, Nesmie Do Lesa je jedno z těch alb, které nejsou přelomový, ale jsou natolik unikátní, že si zaslouží respekt. Samey se nebojí experimentovat, přeskakuje mezi žánry a vytváří silné atmosférické momenty. Jeho texty jsou často osobité, introspektivní a dokážou se hluboko zaříznout do emocí. Na druhou stranu je tu pořád dost nevyužitého potenciálu…některé tracky působí nedotaženě, jsou příliš krátké, nebo by se do nich mohl víc opřít a dát jim jasnější identitu.

Hudebně je to dost zajímavej koncept a i když by si zasloužil víc propracování, ukazuje Sameye jako jednoho z mála interpretů, kteří se nebojí jít proti proudu. Proto dávám dost solidní hodnocení 7,25. Pokud Samey na tomhle zvuku dál zapracuje, může vytvořit opravdu zajímavou alt desku.